Head vs. Heart 2 *uchihacest*

1. března 2014 v 23:13 | ♥Suki Ashikaga♥ |  Uchihacest
píšu píšu a pak zjistím, že se to sem všechno nevejde :DD
takže jsem to musela rozkouskovat :DD


Ještě teď jsem z toho zážitku roztřesený. Netuším, co to do bratra vjelo. Naštěstí mi rychlá jízda a vítr ve vlasech pomáhají zapomenout a vyčistit si hlavu. Vzduch je doslova prosycený létem, všude poletují ptáci a hmyz a slunce zalévá okolí svou zlatou září, díky které se dnes usmívá i ten největší mrzout. Dnes bude velké vedro. Už teď se potím, ačkoliv jedu na motorce. Může být klidně i třicet stupňů. A zrovna tohle dopoledne máme trénink na školním hřišti -_-" Že já debil nezůstal doma…

Když dorazím ke škole, hodiny na vchodových dveřích ukazují 10:52. V uších mi zní řev našeho matikáře, který se line z otevřeného okna v druhém patře levého křídla budovy. Shikamaru zřejmě zase usnul a ten tyran vyhrožuje celé třídě písemkou z nějaké matematické šílenosti. Je mu jedno, že jsme to ještě nebrali, strašně ho baví dávat nám pětky.

Motorku zaparkuju u zídky nedaleko hlavní brány do školního areálu. Pak ale nezamířím ke vchodu, nýbrž oběhnu celou budovu a vklouznu dovnitř oknem jídelny, které je prakticky nonstop otevřené, jelikož už se párkrát stalo, že se vážené slečny kuchařky přiotrávily smradem těch blafů, které vaří pro naše hladové krky. Do nosu mi vlétne nechutný odér přepáleného tuku a musím si zacpat pusu, abych se nepozvracel. Opatrně, nikým nepozorován, se proplazím mezi stoly a ztratím se v chodbě, jejíž stěny jsou zakryty plechovými skříňkami.

Podvědomě mířím ke skříňce číslo 306. Rychle otáčím zámkem, bez přemýšlení zadám číselný kód a dvířka té modré plechové krabice se s vrznutím otevřou. Popadnu učebnici algebry, propisku a počmáraný blok a odevzdaně se začnu potácet ke schodišti směřujícímu k prvním ročníkům. Po cestě málem uklouznu na růžovém kondomu, který tu jistě zanechal některý z těch dokonalých budoucích maturantů, aby ostatním ,,samcům" ukázal, čí je tohle rajón. Oklepu se a zvedne se mi kufr, když zjistím, že je použitej…

Asi pět minut tupě stojím před učebnou 13B a hledám v sobě odvahu popadnout kliku a otevřít. Slyším, jak se mí spolužáci vesele baví a smějí, zatímco profesor dupe po třídě, ječí jako Viktorka u splavu a zabavuje mobily, sluchátka, vlaštovky, PSP a v neposlední řadě nějaké krabičky s cigaretami a zapalovače. Nechce se mi do toho blázince chodit, ale nedá se nic dělat. Stisknu kliku a otevřu dveře. Za nimi je peklo.

Všude se válí papíry, sáčky od svačin, prázdné petlahve. Každý student má svou vlastní lavici se zabudovanou židlí. Ředitelka je nakoupila s tím, že omezí konverzaci v hodinách, jelikož to viděla v některém ze svých hloupých amerických filmů-žáci tam seděli poslušně na židlích, psali si výpisky a zaujatě naslouchali výkladu pedagoga. Ale spletla se. Studenti brzy přišli na to, že se s touhle lavicí dá přesouvat bez menších potíží po celé třídě. Díky tomuto poznání začaly v učebně vznikat shluky lavic, nejčastěji poskládaných do kroužků tak, aby se všechny slepice vešly vedle sebe a mohly si bez omezení kafrat.

Děláme to v každé hodině, až na matematiku. Při této hodině se systematicky posunujeme vždy o jedno místo a vytáčíme profesora takovou jednodušší verzí hry ,,škatulata, hýbejte se". On je z toho vždycky na prášky, jelikož má stále problém zapamatovat si naše jména a tohle Stěhování národů, jak to nazval, ho děsně plete.
Když vstoupím, hlasy umlknou. Všech dvacet párů očí se upře na mě, probodávají mě pohledem celou cestu k lavici v třetí řadě u okna. Jakmile se usadím, kamarád sedící hned přes uličku se nahne ke mně, dá mi přátelskou ránu do zad a svým typickým ,,Čágo belo" mě pozdraví.,,Ahoj, Naruto…" odvětím mu suše.
Profesor Umino si patrně všiml až teď, že jsem dorazil, protože udiveně vyvalí oči a následně přejde před mou lavici. Zatímco pak mele jako kolovrátek něco o pozdních příchodech do vyučování a školním řádu, já si na stůl pokládám věci a hrabu v batohu omluvenku. Když ji najdu, hodím ji po učiteli, který zmlkne a přečte si vzkaz.

,,Máš štěstí, že máš tak obětavého bratra, milý Sasuke".Podívám se na něj s lhostejnou grimasou. ,,…Pane… Vy jste něco říkal?"To jsem neměl dělat. Nenávidí, když ho někdo ignoruje. V ten okamžik exploduje a výsledkem je ohlušující pětiminutový řev obsahující i nadávku do idiotů.,,Takže, pane Uchiho, pojďte se prosím posadit do první lavice. Doufám, že vám ten test dá nějaké ponaučení!" Popadne mě za límec košile a odtáhne mě před učitelský stůl, kde zapluju do oslí lavice, a švihne mi pod nos dvoustránkovou písemku z učiva dávno probraného, takže vím hovno.
Deset minut tam sedím, čmárám propiskou po lavici, než mi dojdou nervy, popadnu test a plácnu s ním o katedru, kde již sedí náš nenáviděný Iruka Umino s nastartovanou červenou propiskou a potěšeným úsměvem ve tváři. Nenapsal jsem ani čárku, takže mě ani nepřekvapí, když o pět vteřin později zahaleká na celou třídu známku a vesele si ji zapíše do notesu k mému jménu.
,,Pět!"
Později v hodině ještě zjistil, že nemám hotový úkol z minula, takže mi řekl, že mě bude o půl třetí čekat ve třídě. Kua, zase jsem po škole!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Narashi Narashi | Web | 2. listopadu 2014 v 17:09 | Reagovat

Pokračuje to skvěle, Sasuke jako rebel se mi strašně líbí :D

2 Karin Karin | 9. října 2017 v 14:57 | Reagovat

Sasuke je pěkné kvítko. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama